Iďa cestú a hlavne necestú...

Nástup do vlaku

Na 7 500 kilometrú dlúhú cestu vlakem z Moskvy do Pekingu sem navédel jedného kamoša. Čekal sem s ním na vokzale (nádraží) v Moskvje. Dali sme sa do reči s dvoma pánama. Byli to Záhoráci z Malacek, tak sme sa dohodli, že pojedeme my štyré Záhoráci v jedném kupé. Vlak Rossija dojel neco pred púlnocú moskevského času. Vlézli sme do vagóna, kde nám „postele“ pripadali velice úzké. Naštestí, nekerého napadlo sklopit opiradlo. Po sklopení to už vypadalo skoro jak normální postel. Ustlali sme a zalehli. Bylo to pohodlné, celá trasa je elektrifikovaná a celých sedem dní a nocí jel vlak dicky načas, nemeškal ani minutu.
V každém vagóne byli dvje dežurné, keré sa ve službje strídali. Tí sa vzorne starali o porádek a párkrát za deň vysávali koberec v kupé. Naproti našich dverí bylo „raspisanie“ kde a kedy vlak stojí. Šecky časové údaje sú podla moskevského času, takže chvílu trvalo, než sme sa v tem vyznali, protože každý deň sme k temu museli pripočítat inačí údaj. Prvý deň hodinu, potom dvje a nakonec ten posun proti moskevskému času delal pjet hodin. Každý večer sme posúvali hodiny, pridávali sme o hodinu víc.

Ve vagóne byli dva záchody s jakú-takú umyvárkú. V podlaze byl otvor, kerým voda vytékala, takže sa tam človjek mohel čvachtat jak kačena a nezostal po nem bordel. To sem využíval a dal sem si každé ráno studenú sprchu. To sem napustil do igelitky vodu a lél sem ju na sebja. A v živote nebyla po mojem sprchování kúpelňa tak v porádku, jak ve vlaku.

Mezi „mojú postelú“ a horní postelú byli dva malé ládliky, kde sem si dal najpotrebnejší vjeci-foťák, notes, péro, dalekohled, nožík, lekárničku, kerú sem naštestí vúbec nepotreboval, nádobky s jezením a podobne. Hacafrak s dalšíma potrebnýma vjecama visal na vješáku u dverí. Mezi ládlikama byla tyč, kde sem zavjesil rifle, kraťase, trenírky a tričko. Oblečený sem byl v teplákoch. Jezení sem mjel prehledne v ruksačku, kerý byl na kraji postele u okna. Málopotrebné vjeci byli v kabeli pod postelú. Šecko sem mjel na dosah ruky, nic sem nehledal. Bylo to o moc lepší a prehlednejší, jak na hotelovej izbje.
Už první noc sme prejeli prez mohutnú rieku Volgu a jeli dálej prez víc významných mjest. V Jekaterinburgu (furt je tu napísané Sverdlovsk), kde zabili cára s rodinú sme prejeli prez hranicu Európy do Ázie. A začal Sibír. Jeli sme po úžasných mostoch prez rieky Irtyš, Ob a Jenisej až sme dojeli do najvječšího vakzalu Transibírskej magistrály do Novosibirska.

Na Sibíri bylo néže teplo ale horko. Nevím, proč sa ríká: „Je tu zima jak na Sibíri.“ My sme tam zažili 30 stupňú tepla. Vlak byl klimatizovaný, ale já tento vynález skazy neznášám. Naštestí ani moji tré kolegé né, takže sme účinky klimatizácie vylúčili otevrítím okna. Prez okno nám potom naleteli komáre, kerýma nás strašili v propozíciách. Doma na mňa komáre nejdú, ale v Rusku sa aj na moju krév ulakomili. Postríkal sem ich sprejem, z čeho si tí komári nic moc nedelali. Zato my sme sa z teho málem zadusili.
Už na druhý deň sem zistil, že mám napuchlé hohy. Mjel sem z teho hrúzu, ale ked sem videl, že nohy majú napuchlé šecí, tak mja hrúza prešla. Na každej zastávce sem potom vystúpil, cvičil a rýchlo chodil. Dokonca sem sa aj postavil na hlavu a nohy odpuchli. Nohy sem mjel potom prevažne hore, takže vječšinú sem ležal a hledel do okna. Samé rieky a lesy. Kedysi sme spívali: „Široka strana maja rodnaja, mnogo v nej lesov, polej i rek...“ Lesov mnogo, rek tože mnogo ale polej net.


D. Krivský